Jak jsem tančila v ohni

20.07.2017

Jaké to bylo přejít přes žhavé uhlí?

Že se něco děje, mi došlo až v tu chvilku, kdy oheň měl asi 5 metrů do výšky, ženy kolem mě spokojeně tančily, broukaly a bubnovaly a jen několika z nás došlo, že to, jak hoří tráva kolem, není vůbec sranda, a není to ani vůbec v pohodě...

Seminář byl určený nám - kněžkám slovanských tradic - jako pokračování našeho ročního výcviku. Odjela jsem tam (klasicky) velmi náhle a impulzivně. Firewalking? Yes! Naprosto jasno, jedu, chci! Cítím to zcela čistě, žádný strach, jen radost a těšení.

Nebyl to kurz firewalkingu, byl to jeden z kurzů "práce s živly", tedy práce s ohněm, ke kterému se vázalo téma ženských vztahů - sesterství.

"Řekni, jak se cítíš a za čím chceš přes oheň přejít..."

Miluju sharovací kruhy. Každá žena má v něm své místo, poslouchá, nikdo na nic nereaguje, všichni jen vytváří prostor pro tu, co zrovna mluví, a každá si bere tolik času, kolik potřebuje. Nevím, čím to je, ale slova nahlas řečená v kruhu mají vždy svoji sílu. Možná to dělá ta pozornost nebo přítomnost tolika žen, to prazvláštní setkání velké otevřenosti a přitom anonymity. A nevím, čím to je, ale pokaždé si tak sednu a nechám sama sebe překvapit, co řeknu. Připravovat si to dopředu už jsem spíš vzdala, vždy je to pak stejně něco většího a hlubšího, než jsem zamýšlela...

Vyprávěla jsem: "Nikdy jsem si ve svém životě nepřipadala tak svobodná, svá, tak krásná ani moudrá. Nikdy mi nebylo lépe, než mi je teď, ale taky jsem nikdy v životě nebyla tak sama." Uviděla jsem svou milovanou si položit ruku na srdce a zacítit mě. 

"Včera jsem viděla slzy muže, který ve mně vidí už mnoho let jako matku svých dětí svou partnerku. Včera mi vyprávěl jak o tom, že tomu stále věří, nemůže s nikým mluvit, protože mu každý řekne, že je blázen, že já nejsem ženská pro rodinu, partnerství, pro nic. Že jsem příliš... No, moc. A já se na něj dívala, Soucítila s tím, co říká, a věděla jsem, že pro ostatní jsem možná moc, jenže pro mě, pro mě je to ještě pořád málo... Víte, snažit se být menší než jsem mě zabije s jistotou. Snažit se žít, jak nejlíp umím, byť riskuji, že zůstanu sama, to nevím, zda je tolik nebezpečné..." Slova jen upřímná, přesto znějí trochu jako kýč. Nespravedlivé...

Sladkou teatrálnost okamžiku narušilo to, že se mi zvedl žaludek. To se mi stává, když něco psychicky nezvládám. A tahle slova mezi to evidentně patří, protože jsem místo zbytku kurzu zkoušela dojet domů s co nejmenším počtem zastávek.

Druhý den jsem si dopřála se vyspat a na kurz dorazila až před obědem. Fresh jak jahoda, natěšená. Po sérii cvičení, obědu a sharování přišla dlouhá meditace. Tušily jsme, že bude tak přes hodinku dlouhá, že při ní musíme celou dobu zhluboka dýchat pusou a nesmíme ani na moment přestat třást aspoň nějakou částí těla. Šlo o práci s tělem. To musí být v tu chvilku živé, uvolněné, nikde žádná křeč.

Procházely jsme určitá období z našeho života reálného i nereálného. Celou dobu jsem čekala, kdy něco přijde. Kdy přijde pocit, že už fyzicky nemůžu, kdy najdu nějakou bolavou vzpomínku, kdy objevím něco těžkého. Přišlo něco jiného. Přicházel mi střípek za střípkem z mého života, kde všude jsem byla pro ostatní příliš, kde jsem byla jak statečná, kde jsem měla obří radost. Přicházely vzpomínky, které měly jen jedno poselství: "Jsi jaká jsi, celý život. A vždy to byla víc výhoda než naopak." Šla jsem si takhle hrát i se smrtí. Symbolicky jsem si vždy klekla a pak plnou vahou nechala své tělo zhroutit se. A tak stále dokola. Užívala jsem si to, jak se vždy zas zvednu.

Ale i ty vysněné slzy přišly. V jednu chvilku jsme byly požádány, abychom si představily, že jsme kdesi v minulosti a hoří náš chrám, že někdo zničil naše město. Ženy kolem mě začaly plakat, já začala vrčet, vztekat se. Cítila jsem tu agresivní vlnu, co měla chuť trhat hlavy. Intuitivně jsem začala dělat gesto, které dělám, když mám vztek. Spojím obě ruce v pěst a tluču malíkovými hranami o sebe.

Myslím, že jsme byly v tomhle šílenství už tak hodinu, celou dobu zavřené oči a maximální pozornost u těla a vizí. Když tu náhle na mě někdo sáhl. "Nech ty pěsti!" V hlavě se mi zatemnilo a musela jsem najít nějaké tři neexistující sekundy, abych dotyčnou neuhodila. Ten pocit, že jsem odevzdala kontrolu sama nad sebou a někomu málem ublížila, v kombinaci s pocitem, že vztekat se je úplně zbytečné, že město už stejně nezachráním... Tahle kombinace pocitů z abstraktního světa i toho reálného spustila můj jediný pláč toho dne. Done! Můžu si odškrtnout!

"Ne, to nepůjde..." To je ta věta, co ve mně v kolektivu lidí dokáže vždy probudit ty nejlepší výkony.

Připravovaly jsme místo pro celou naší ceremonii. Rozdíl v ženském pojetí chození po žhavém uhlí je, že se o místo, oheň, atmosféru a vše kolem, staráš Ty sama. Oheň není nepřítel, kterého jdeš za hlasitého zvuku Metallicy pokořit. My náš oheň žádaly, opečovávaly, vytvořily a byly s ním po celou dobu.

I v tu chvilku, kdy ukázal svou sílu. Náš borovicový oheň, stvořený pro přechod zhruba dvaceti žen, ukázal svou sílu asi půl hodiny po jeho rozdělání a asi hodinu poté, co jsem navozila žulu, krumpáčem udělala jámy a zasadila tak 4 metry vysoké kůly, abych postavila oltářní místo pro element vzduchu a abych využila energii, kterou mi daly věty od žen kolem mě. "To nepůjde..." Šlo to. A bylo to super!

Nošení hlíny a vody kolem obrovského ohně, který nabíral sílu už tak super nebylo. Ne, že by to nemělo svoje kouzlo. Ty rudé, popálené obličeje, propojení s dalšími třemi ženami, které pochopily situaci stejně, ono to má svoje kouzlo. Nicméně furt platí, že nesnesitelný, bolestivý žár je už tak tři metry od ohně, kdežto ty potřebuješ hlínu sypat hned těsně kolem něj. Ten den jsem byla kněžka s krumpáčem, kněžka s kolečkem a kněžka s lopatou... Proč ne?

Stojím a nastavuji si foťák. Hledám jak, cítím mírnou nervozitu z toho, kolik pozornosti věnuji focení, které mě neskutečně baví, a jak málo vědomé pozornosti věnuji ohni a své přípravě. Ale přestože mě pálí pleť z krocení ohniště, strach zmizel a mně se tělo opět plní nadšením. Lilia rozhrábne cestu ze žhavých uhlíků a já chytám okamžiky vlnících se plamínků na svůj foťák. Je jich stále míň a míň. Začínám cítit zklamaní. Cesta je poseta rudými kousíčky, ale už nehoří, už celá netepe horkostí. Náhle mám pocit, že je to příliš easy. Projde prvních pár žen, zachytávám jejich pohyb na dlouhočasové snímky. Až najednou cítím, že už musím jít, že je čas.

Postavila jsem se na okraj cestičky, spojila ruce před sebou a rozhodla se hluboce poklonit až k zemi. Mám to gesto ráda. Narovnala jsem se, podívala se na konec cesty, kde se nachází to, pro co si jdu já, a udělala první krok.

Že se "něco děje" a možná je to nebezpečná blbost, mě napadlo někde v půlce toho kroku, někde ve vzduchu, kde už s tím nešlo nic dělat. Došlápla jsem, horké, druhý krok, teplé, třetí krok, nevnímám nohy, vnímám nějaký hormonální nástřel. Euforie, slast, tělo jak na drogách...

Přecházím poprvé, přecházím podruhé, přecházím potřetí. Ptám se: "Dá se v ohni tančit?" "Nevím, zkus to." A tak to zkusím. Do zvuku bubnů žádám oheň, aby mě přijal, a tančím. Svobodná, v extázi, že jsem překonala strach a šla. V extázi ze života. Později si sedám k našemu oltáři předmětů, který pro každou z nás symbolizuje něco velmi důležitého. Fotím své černé, zdravé, živé nohy a teču v totální blaženosti. Jsem šťastná, cítím se doma a na svém místě a slibuji si, že se na ty žhavé uhlíky budu vracet častěji.

Později té noci si užívám sílu svého auta, které mě bezpečně nese domů, zpívám z hloubky a miluji život. Naprosto nestydatě si užívám tu sílu v žilách. A ještě později té noci přijíždím domů ke svému muži a s tím ohněm a vděčností ho líbám...

text a foto: Bc. Adéla Anděla Bursová

korektura textu: Šárka Kadavá

a dík za pomoc s fotkama pro Radka Kudláčka