en-Adéla Anděla je uměleckou maskérkou. Co o její práci nevíte?

17/07/2020

Je kouzelnicí v reálném světě. Z šedé myšky vytvoří sebevědomou femme fatale, živé promění v mrtvé a mávnutím štětce odstraní všechny nedokonalosti obličeje i hluboké jizvy na těle. Umí je však také přičarovat. Za popáleninami herečky Vlastiny Svátkové (37) stojí umělecká maskérka Adéla Anděla Bursová (29).


Její práci můžete obdivovat ve snímku Můj příběh, který právě běží v českých kinech. Jak se k této profesi vlastně dostala, kolik stojí umělé jizvy a proč dříve pohrdala make-upem? I o tom jsme si s Adélou Andělou povídaly v našem rozhovoru.

Jen málokdo z vašeho oboru může říct, že spolupracuje s takovou kapacitou, jakou je Nick Dudman, maskér filmů Star Wars, Harry Potter či Pátý Element, který byl nominován na Oscara. Jaký je ve skutečnosti?

Řeknu to takhle. Já jsem typ, který má celoživotně problém s autoritami. Miluji se učit, ale velmi těžko respektuji někoho jen proto, že dostal funkci. Nick je pro mě ale člověk, který mě svou laskavostí, výkonností a leaderovstvím nutí přemýšlet sama nad seboujako učitelem, šéfem, kolegou, studentem, asistentem i umělcem. Vnímám ho jako opravdovou celebritu. Na jakoukoliv moji žádost reaguje vždy profesionálně a jako gentleman. Je pro mě star, jakou jsem v ČR nepoznala, a přiznám se, že i hlavní motivací, proč si zlepšovat angličtinu.

Na jakých projektech momentálně pracujete?

Na jednom z největších v mém životě! Zatím je ale bohužel pod smlouvou o mlčenlivosti. Nicméně můžu říct, že je to prostě velký, když pracujete pro člověka, o kterém jste psávala referáty do školy.


Už se nemohu dočkat, až se to dozvím. Musí mít maskér talent, nebo se dá všechno naučit?

Musí mít vášeň. Musí to prostě opravdu chtít. Maskér, který se spokojí s tím, jak jeho práce vypadá dnes, bude stejně dobrá i zítra, už může jít pomalu balit. Maskéřina je šílený obor v tom, že jste tu umělcem, technikem, psychologem, snílkem, chemikem, dermatologem a mnohým dalším. A na závěr se ještě musíte umět prodat. Myslím, že o talentu bych tolik nemluvila. O vášni ano.

Tu bezpochyby máte. Popáleniny, které jste vytvořila pro účely filmu Vlastině Svátkové, vypadaly až neskutečně realisticky. Neodvažuji se ani odhadnout, kolik taková maska zabere práce...

Na rovinu, byla to jedna z nejnáročnějších zakázek, které jsem kdy dělala. Jak osobně, tak pracovně. V momentě, kdy jsem stála na balkonu svého domu a přemýšlela, zda do tohoto projektu jít, jsem řešila jen profesní část. Avšak během příprav jsem si komplikovaně zlomila nohu, což se na velká golfová hřiště moc nehodilo (některé scény z filmu Můj příběh se natáčely na golfovém hřišti, pozn. red.). Speciální složení masky vyžadovalo každodenní přípravu, a to se s dlouhými natáčecími dny rovnalo minimálnímu spánku. Byla jsem utahaná, uvrčená, často profesně na hraně svých znalostí. S pocity výčitek, že i pro štáb jsem velkou komplikací, to bylo opravdu těžké. A také tento film nepřežil můj partnerský vztah.


Aby byla maska Vlastiny Svátkové co nejautentičtější, konzultovala ji Adéla Anděla s nejrůznějšími odborníky. Od kosmetiček a lékařů přes chemiky až po kolegy z branže

To opravdu nezní příliš růžově. Jaké vztahy panovaly na place? Rozuměly jste si s Vlastinou?

Náš vztah s Vlastinou se budoval velmi dlouho. Stály jsme proti sobě jako dvě vyčerpané, vyděšené ženy. Ona se logicky bála, že jí můžu dlouhodobě zničit pleť, a nemohla věřit, jestli maskérka - já, kterou do té doby neznala, má opravdu za hlavní cíl jí neublížit. I pro mě bylo těžké zůstat v klidu, když mě občas přepadal pocit, že nikdo nedoceňuje, že riskuji svou pověst a to, že tělo nemá dost prostoru se léčit. Až jedna vypjatá situace odhalila pravdu a konečně jsme k sobě našly cestu. Možná o to hezčí to je dnes.

Vlastina má velmi citlivou pleť. Byla pro vás výzva pracovat s herečkou, u které hrozí silná alergická reakce?

Dělat masku herečce, která na ni bude mít alergickou reakci, je za mě vlastně neprofesionální krok. Jenže já jsem taková intuitivní bláznivka a cítila jsem, že to udělat mohu, tak jsem na projekt kývla.


Jak dlouho trvaly přípravy a co obnášely?

Zhruba čtyři měsíce. Pomoc jsem hledala snad u všech popáleninových center v Česku. Kvůli GDPR bylo těžké sehnat obrazový materiál, nastudovat, jak by se popálenina u tak jemné pleti, jako má ona, chovala. Také jsem si přála vzdát určitou úctu obětem tohoto zranění co největší reálností. Dalším požadavkem na mě bylo, diváka zbytečně nevyděsit a neudělat masku tak šílenou, aby přebíjela ostatní dojmy z příběhu jako takového. Právě proto jsme se rozhodli nechat Elisabeth v příběhu uzdravit víc, než je bohužel reálné. Myslím, že v druhé části filmu už bylo v pořádku odvést pozornost od "pekla, které bylo".

Zajímalo by mě, na jakou částku se podobná maska může vyšplhat?

Co se týká financí, velmi těžko se mi odpovídá, ale prioritně je to cena za čas, přestože samotné materiály jsou velmi drahé. V případě masky Vlastiny byl ale velkou položkou například pigment. U filmové práce používáte kvůli návaznostem ten samý dokola. Jenže Vlastiny pleť začínala reagovat vždy až po opakovaném styku s nějakou chemikálií, a proto i pigmenty bylo třeba střídat. Samotný náklad na materiál byl tedy necelých 100 000 Kč. V tradiční situaci by to bylo tak o třetinu méně.


Takovou sumu jsem nečekala. Ale výsledek stojí za to. Byl to váš sen být uměleckou maskérkou?

Jako malá jsem malovala po všech lidech z okolí. Některé kamarádky měly dokonce zakázáno chodit k nám domů, protože se vždy vrátily nějak zmalované. Vnitřní cestu k make-upu jsem však hledala mnoho let. Pohrdala jsem tím. Přála jsem si být čarodějkou (a tento sen si vlastně stále plním), veterinářkou či doktorkou. Můj pokojíček byl vždy plný odstřižků, korálků, barev, injekcí, plyšáků v obvazech a fotek koní. Nicméně můj sen o veterině se rozplynul, když v maturitním ročníku vyšel zákon, který nařizoval, že se můžeme hlásit jen na jednu školu. Protože na chemii a podobné předměty jsem talent nebyla, ale "hezky malovat" jsem uměla už od dětství, zaplatili mi rodiče soukromou uměleckou školu.

Tam už se ve vás probudila duše umělce?

Ach, kolik času jsem strávila trucem a vnitřním bojem s tím, že já nejsem umělec, že to nechci na povel, že nejsem dost dobrá, že nejsem originální. V hodinách malby si pamatuji, že jsem často plakala a spolužáci mi říkali "emo malířka". Na vysoké škole (a to už jsem si dávno líčením přivydělávala) jsem hledala svůj sen. Vygenerovala jsem si ze všech knih a kurzů tyto tři věty: Dělej, co bys dělal i zadarmo. Dělej, u čeho ztrácíš pojem o čase. A dělej to, co ti dodává energii. No a pak jsem po jednom velkém focení musela přechroupat, že to, co se mému egu zdálo jako "čmárání barvama po zamindrákovaných holkách", je vlastně moje cesta. Ačkoliv i to byla iluze. Nebyla to moje cesta. Byl to její začátek.


Zmínila jste, že se věnujete i klasické vizážistice, vzpomínáte si na své první profesionální líčení?

Na první určitě ne. Ale pamatuji si na to, které mi změnilo přístup. Na focení dorazila maminka od dvojčat s žádostí o smyslné akty pro jejího muže. Partnerství v troskách, na tričku známky poblinkaných fleků od dětí. Když se pak poprvé uviděla, rozplakala se dojetím. Mnohem větší emoce mi však způsobil e-mail od jejího muže. Dodnes neumím tuto historku vyprávět bez slz a husí kůže.

Co v e-mailu stálo?

Psal mi o tom, že jsme mu připomněli tu ženu, do které se zamiloval, výjimečnou ženskou pro život. Psal o tom, jak byl necitlivý a nevděčný za to, co teď má a s kým to má. Tenkrát mi tenhle pán změnil život, protože z holky, která pohrdala make-upem a měla ho za berličku pro ty "trubky, co se neumí cítit dobře i bez toho", jsem uviděla sílu toho, když umíte poléčit zranitelnost žen. Tenkrát jsem poprvé uviděla "ten smysl".


Krásný příběh. Ale ještě se vás musím zeptat na jednu věc. Prý jste vystupovala s tanečním číslem v show Amerika má talent. Podělíte se s námi závěrem i o tento zážitek?

Tak teď jste mě dostala! Tohle je kus mé minulosti, kterou bych klidně nechala někde v propadlišti dějin. Už jen proto, že nervózně čekám, zda jednou nepřijde nějaká pokuta za opuštění soutěže. Ale dobře, mám ráda výstupy z komfortní zóny. Do soutěže jsem šla z hecu s klukem, s kterým jsem randila v USA. Rozhodla jsem se dva dny před soutěží jen proto, abych ho podpořila a sebe uvedla v novou výzvu. Nedošlo mi, že příběh dvou zrzavých bláznů USA nadchne, přestože jsme hodnotně nepřinášeli nic.

Ale vy jste postoupili...

Přísahám, že jsem si myslela, že si zatančíme a zablbnem před porotou, oni nás pošlou domů a my se chytnem za ruce a zase odskáčeme pryč. To se ale nestalo... po pár kolech a letech v USA jsem z toho musela vystoupit. Bylo to mimo moje morální hodnoty. Bylo mi hluboce trapně před lidmi, kteří svým skutečným talentem bojovali až za hranice všeho o postup. My jen blbli. Tančili spontánně, vyprávěli náš příběh a filozofii. Tvrdili jsme, že roznášíme radost. A dokud jsme ji měli, byla to pravda.


Zdroj: prozeny.cz